Vítejte na stránkách věnovaným naučné stezce v Podolí, které jsem vytvořil jako student ČZU Praha, Institutu vzdělávání a poradenství, v rámci bakalářské práce na téma Návrh vzdělávacího programu a možnosti jeho realizace.

Naučná stezka, kterou jsem si pro Vás připravil vede přes 16 zastavení, je 7.2 km dlouhá s převýšením 125 m a lze jí ujít za 2:09 hodiny Trasa je vhodná pro širokou veřejnost i školní exkurze.

Stezka začíná u Podolského sanatoria, poslední zastávkou na trase je Podolská vodárna. Na jednotlivých zastaveních se seznámíte nejen s historií, ale i se zajímavostmi, která tato místa provází. Na závěr jsem si pro Vás připravil malý test, kterým si můžete prověřit Vaše čerstvě nabyté vědomosti.

Zastávky na trase:

Podolské sanatorium
Usedlost Neumanka
Předměstský dům
Katovna
Kostel sv. Michaela Archanděla
Bývalá soukromá hvězdárna
Vila Evy Jiřičné
Koleje ČVUT v Podolí
Vila Františka Langera
Areál České televize
Vila Zdeňka Buriana
Podolský dvůr
Ředitelská vila Podolské cementárny
Plavecký stadion Podolí
Podolský profil
Podolská vodárna

Zde si můžete stáhnout a následně vytisknout letáček, který Vás provede naučnou stezkou v terénu. Na přední straně naleznete QR kód na stažení mapy s trasou do Vašeho mobilního zařízení a na zadní straně jsou umístěny QR kódy pro jednotlivá zastavení na trase a odkaz na vědomostní kvíz.

Soubor ke stažení

Doufáme, že se Vám stezka bude líbit a přejeme hezkou zábavu.

Historie Podolí

Čtvrť Podolí má velmi hlubokou minulost. Na území, které bylo osídleno krátce po vybudování Vyšehradu, vznikají na slunných stráních vinice, chmelnice a zelinářské zahrady. V roce 1333 se nacházejí první zmínky o Podolí, i když jiné prameny uvádějí 13. století. Podolí s osadou Dvorec vlastnila z části vyšehradská kapitula, pražské probošství a české královny (Augusta, 1998, s. 59).

V Podolí po třicetileté válce stálo pouze 19 zahradních domků a žil tu jeden chalupník, v 18. století tu žilo už 14 chalupníků. V době husitských bouří roku 1420 se zdejších pozemků zmocnili pražští měšťané, ale většina pozemků byla koncem 15. století navrácena zpět kapitule, včetně ostrova[1]. Zbytek pozemků zůstal v držení Novoměstských, Ferdinand I. roku 1547 pozemky zkonfiskoval a majetek roku 1558 přešel do vlastnictví pana Granovského z Granova, mezi majiteli se objevuje
i Zbraslavský klášter. V 17. století drželi zdejší pozemky Šternberkové. Obec Podolí náležela k okresu karlínskému, od roku 1878 k vinohradskému a od roku 1904 nuselskému (Prošek, 2010, s. 5). V 19. století patřili Podolí i Dvorce majiteli Nuslí Jakubu Wimmerovi (Augusta, 1998, s. 61).

Dostupné prameny se přiklánějí k tomu, že název Podolí byl odvozen od podélné řeky klesajícího údolí, proto nikoho nepřekvapí, že tu byla rybářská osada a kvetl tu obchod s dřívím, které místní kupovali přímo z vorů směřujících ze Šumavy do Prahy. To se nelíbilo pražským měšťanům, kteří si od krále Jana Lucemburského vymohli nařízení, které zakázalo nákup dříví přímo od vorařů a plavcům bylo zakázáno se v Podolí zdržovat. Nařízení mělo jasně vymezené doplutí vorařů do Prahy: v případě, že dopluli do Podolí ráno, museli do Podskalí dorazit do oběda, pokud proplouvali okolo Podolí odpoledne a slunce bylo ještě na obloze, museli téhož dne přistát v Podskalí. V případě, že by voraři toto nařízení porušili, hrozila jim sankce, sice ne peněžní, ale nesměli připlavené dříví v Praze po dobu osmi dní prodávat. Do Prahy se po vorech vozila i alpská sůl, ale až v 17. století měšťané svolili, že se mohla vykládat i v Podolí, a nejen v Podskalí. Domy v Podolí nejsou soustředěny na jednom místě, jsou různě postavené po celém pobřeží nebo v bezprostředním sousedství řeky, selské grunty tu nebyly, jen chalupy, rybářské chaty a zahradnické usedlosti (Augusta, 1998, s. 59).

Podolí mělo v roce 1783 pouze 50 domů, které byly rozmístěny mezi rozsáhlými zelinářskými zahradami, ale přesto, velkou část živobytí stále poskytovala řeka. Od roku 1778 se tu začíná dobývat velmi kvalitní vápenec pro stavební i sochařské účely, který je potřeba pro výrobu vápna. Byly postaveny čtyři vápenice, v kterých se vyrábělo hydraulické vápno[2] i portlandský cement[3]. Těžbu vápence dodnes připomínají tyto názvy ulic Na Vápenném, Nad Cementárnou, U Vápenné skály, Vápencová. Podnikatel Ferdinand Bárta nechal firmou Ferdinand Bárta a Comp. postavit v letech 1870–1871 velkou cementárnu, která byla první na území celé české země, od roku 1899 měla vlastní železniční vlečku, která byla napojena na nádraží Braník. Podnik byl v roce 1950 zlikvidován a na jeho místě byl postaven plavecký stadion (Prošek, 2010, s. 7–8).

Vinice a pěstování chmele zaniká v 18. a 19. století vlivem válečných pustošení
a zavlečené nemoci, která zničila všechny evropské vinice, v Podolí je připomínají názvy Topolka, Zlatnice, Klaudiánka, Panicovská, Neumanka, Zvonička a další (Prošek, 2010, s. 5).

Proražením tunelu pod vyšehradskou skálou začíná v roce 1905 rozvoj Podolí. Pražané už nemuseli absolvovat dlouhou cestu přes pankráckou pláň nebo obeplouvat vyšehradskou skálu přívozem, parolodí nebo parníkem. Pokud se chtěli dostat do Podolí, tunel jim umožnil přímé spojení. Vyšehradský tunel je nejstarším silničním tunelem na území Prahy. Skála byla proražena v délce 32 m, průjezd je široký 9 m
a vysoký 6 m. Architekt František Velich nechal zbudovat vstupní portály v duchu romantické gotiky, na severní straně tunelu byla umístěna pamětní deska známého českého geologa J. Krejčího. Krátce po dokončení tunelu byla roku 1910 tramvajím otevřena cesta do stanice Podolí. I když tunel nespadá do katastru Podolí, jedná se
o jeho vstupní bránu.

V 19. století bylo Podolí velice oblíbeným výletním místem, Pražany sem přitahovala nejen zeleň, půvaby řeky, čistý vzduch, ale i příjemné výletní hospůdky, které měly ve svém jídelníčku rozmanité druhy znamenitě upravených ryb a ani raci nebyli žádnou výjimkou, proto si tu na své přišel každý labužník. Vltava v této době byla v pražském okolí plná kaprů, candátů, cejnů, štik, línů, okounů, parem a úhořů, i hejna lososů tu byla běžná. Z malých rybek (řízků, tloušťů, ploštic, bělic a slunek) se připravovaly proslulé grundle, které byly levnou pochoutkou. Pražští rybáři prodávali své úlovky na Ovocném trhu a z října roku 1859 je zaznamenáno, že v úlovku z jednoho dne bylo i 14 sumců, a největší z nich měl přes 20 kg. Za posledních sto let bylo s životním prostředím v Praze velice špatně zacházeno, kdo by dnes věřil tomu, že si v roce 1836 stěžovali pražští mlynáři na bobry, které jim na dnešním Dětském ostrově ohryzali
a porazili desítky stromů. Vltavské břehy v Podolí byly rekreační oázou za horkých letních dnů do té doby, než chladná a nepříliš čistá voda Vltavy vyhnala většinu plavců jinam (Augusta, 1998, s. 61).

Před vypuknutím první světové války roku 1914 bylo otevřeno známé sanatorium. Mezi válkami vyrostlo v Podolí velké množství vilek a rodinných domků, které ovlivnily ráz Podolí. Historie Podolí jako součást Prahy se píše od roku 1922, kdy bylo připojeno k Velké Praze, od roku 1923 tak vytvořil samostatný městský obvod s číslem XV., spolu s Hodkovičkami a Braníkem. Podolí se v této době nejvíce rozrůstá, panuje tu čilý stavební ruch, budují se rodinné domy a v 30. letech vzniká rozsáhlá činžovní zástavba (Augusta, 1998, s. 61).

V Podolí se nacházejí zajímavé stavby městské infrastruktury, které dotváří utěšený urbanistický celek, i přestože je stavební rozvoj v Podolí velice mladý. Výjimku reprezentuje nejstarší část kolem podolského sanatoria, kostel sv. Michaela Archanděla, převážnou část Podolí představuje plynulá zástavba, která započala ve 20. letech. V příkrém terénu se činžovní domy střídají s vilami, a proto možná kvůli místnímu terénu tu nebyla započata výstavba panelového sídliště (Prošek, 2010, s. 9).

Podolí je známé jako rekreační čtvrť, kde si vyznavači sportovního vyžití přijdou na své, milovníci vody navštěvují největší plavecký stadión v Praze, Žluté lázně či yachtclub a běžci, cyklisti využívají po celý den sportovní stezky, které se vinou okolo břehu Vltavy. I chodci si přijdou na své při procházkách pod korunami stromů a další venkovní sportoviště vybízejí ke sportování. Podolský přístav byl vybudován v letech 1869–1872 jako zimní přístaviště vltavských parníků, který měl ochrannou funkci. Dnes funguje jen jako sportovní přístav (Prošek, 2010, s. 39).

Podolí, které se nachází jižně od Vyšehradu mezi Vltavou a Nuslemi, vzniklo ze staré farní osady Podol. Od roku 1222 je Podolí samostatnou osadou a majetkem vyšehradské kapituly a české královny. Vyšehradská kapitula měla v Podolí dvůr s vinicemi. Obyvatelstvo se věnovalo především obchodu s dřívím. Pro sochařské
a stavební účely se v Podolí roku 1788 začalo dobývat vápno, byly založeny vápenice. V Podolí se ke konci 18. století nacházelo 50 domů, které jsou usazené mezi pozemky zelinářských zahrad. Rozvoj čtvrti nastal až po roce 1872, následně po založení společnosti na výrobu a zužitkování staviva na Schwarzenberském ostrově, druhá vlna rozvoje přichází kolem toku 1905 po proražení vyšehradského tunelu. Podolí společně s Braníkem se v roce 1920 připojuje ku Praze. V letech 1947–1950 byla vybudována kolonie družstevních domků ve čtvrti Nové Podolí, podle plánů arch. B. Kříže
a S. Manaříka, a v letech 1955–1956 probíhá výstavba obytných domů typu G, podle projektu arch. V. Kerharta, B. Kuby a spol. (Poche, 1985, s. 357).

Současná rozloha Podolí je 2,38 km².

1. Podolské sanatorium

Proslulý český chirurg a rentgenolog prof. MUDr. Rudolf Jedlička se od roku 1909 zabýval myšlenkou na založení honosného českého léčebného ústavu. Jeho sanatorium by dávalo záruku, že tu pacienti budou léčeni podle nejnovějších vědeckých poznatků medicíny pomocí nejmodernějších přístrojů a zařízení. Z veřejných prostředků ale nebylo možné vybudovat takové sanatorium, a proto převážně z lékařských kruhů byl získán soukromý kapitál a hlavním garantem založené akciové společnosti Pražského sanatoria byl prof. Jedlička.

Prof. Jedlička vynikal také jako skvělý diagnostik, kromě světového věhlasu ve své lékařské specializaci, chirurgii břišní a kostní, proto po objevu Roentgenových paprsků začal rentgenové záření propagovat jako nový diagnostický prostředek pro léčení zhoubných nádorů. Vědecká prestiž prof. Jedličky je neskutečná, ale jeho humánní snahy se vyrovnávají s touto prestiží, možná je i předcházejí. Ústav pro tělesně postižené děti v Praze byl založen v roce 1913 a dodnes nese jméno svého zakladatele. Prof. Jedlička je na svoji dobu velice pokrokový člověk a jeho myšlenka, poskytnout handicapovaným dětem možnost odborného léčení a odbornou výchovu, díky které se samostatně a plnohodnotně zapojí do společenského života podle svých možností, byla moderní.

V Pražském sanatoriu byla umístěna II. chirurgická klinika a II. česká gynekologická klinika, i přestože sanatorium sloužilo z větší části bohatším pacientům, rozdělením na tři platové kategorie umožňovalo léčbu i pacientům ze středních vrstev. Gynekologicko-porodnické oddělení, které je dostupné širokým vrstvám, bylo založeno roku 1925 a jejím přednostou se stal prof. MUDr. Antonín Ostrčil.

Během první světové války byla část sanatoria předána Červenému kříži jako vojenská nemocnice, v období druhé světové války byl ústav zkonfiskován a změněn na lazaret SS, při květnových bojích Pražského povstání utrpěly budovy sanatoria velké škody, i přesto v nich repatriační nemocnice fungovala pro tuberkulózní vězně vracející se z koncentračních táborů. Po vyvlastnění v roce 1946 je pražské sanatorium převedeno do státní správy, následně zde vzniká pracoviště, které pečuje o zdraví matek a dětí. O dva roky později se zřizuje III. Gynekologicko-porodnická klinika prof. J. Trapla a kojenecká klinika, u jejíhož zrodu stál prof. J. Švejcar. Jen zázrakem uniklo podolské sanatorium na počátku 21. století privatizaci s přestavbou na hotel (Augusta, 1996, s. 64; Prošek, 2010, s. 44).

2. Usedlost Neumanka

Stará usedlost Neumanka, která má čp. 5, je jednopatrovou budovou s klasicistní fasádou z doby kolem roku 1840 a valbovou střechou[4] s vikýři. Nachází se v jižní části rozsáhlého parku v areálu Ústavu pro péči o matku a dítě.

Usedlost Neumanka, ve starších pramenech Najmonka, byla postavena na pozemku původní Vinice Neumanka, také se jí říkalo Vinice. Vinice byla založena roku 1361 děkanem vyšehradské kapituly Vilémem z Leskova, který ji nechal osadit révou burgundskou. Ferdinand Urbánek, průmyslník, obchodník a cukrovarník, koupil usedlost roku 1860 a jeho vnučka Anna Marie Tilschová dům se zahradou popsala ve svém románu Fany (Prošek, 2010, s. 45).

Usedlost Neumanka je od roku 1964 chráněnou kulturní památkou České republiky.

3. Předměstský dům

Dům z 18. století, který představuje historickou zástavbu Podolí. Jedná se o barokní jednopatrový dům s průčelím a mansardovou střechou v ulici Rybářská 3/5. Budova byla přestavěna ze starší hospodářské usedlosti. Název ulice připomíná jednu z obživ původního obyvatelstva (Prošek, 2010, s. 48).

Předměstský dům je od roku 1964 chráněnou kulturní památkou České republiky.

4. Katovna

Nízká barokní budova s číslem popisným 1, známá jako katovna, se nachází nedaleko kostelíku sv. Michaela Archanděla. V budově žil vyšehradský kat, který na blízkém kopci „Na Slepičárně“ prováděl své řemeslo. Katovna je přízemním domem s půdorysem ve tvaru U, s klasicistní fasádou[5] a mansardovou[6] střechou z konce 18. století. Další pozoruhodná budova v urbanistickém duchu starého Podolí, která je od roku 1968 památkově chráněnou budovou (Prošek, 2010, s. 48).

5. Kostel sv. Michaela Archanděla

Farní kostel sv. Michaela Archanděla na bývalém hřbitově je historicky nejvýznamnější stavbou Podolí. V letech 1683–1885 byl kolem kostela hřbitov, který po vybudování nového hřbitova nad Podolím zanikl a byl proměněn v malý park, na jeho pozemku se dochovalo několik náhrobků. Původní kostel byl románský z 13. století a gotická fáze kostela je ze 14. století. Kostel byl majetkem královské kapituly na Vyšehradě a první zmínka o kapli je z roku 1222. Novorománské průčelí bylo přistavěno v druhé polovině 19. století, následně roku 1887 byl postaven přístavek, kterým se vcházelo do kostela, v jeho prvním patře se nachází kůr s varhany. Kostel je typem jednolodní stavby[7], na západní straně se nachází kůr a na severní u presbytáře, který je vyhrazen kněžím, je situovaná sakristie s oratoří. Oratoř je vyvýšené a oddělené místo k modlitbě v kostele se samostatným vchodem. Stavba má plochý strop, křížová hřebínková[8] klenba je použita v předsíni a střecha je sedlová tašková.

Oltář je barokní, střed oltáře se svatostánkem je z jiné doby. Nad hlavním oltářem je obraz archanděla Michaela, který bojuje s padlým andělem. V původní kapli a v přístavcích je rovný strop. Velmi zajímavou památkou je barokní kříž, z kterého žehná pravicí Kristus. V kostele nalezneme pseudobarokní sochy Nejsvětějšího Srdce Páně, Panny Marie a sv. Josefa a barokní mramorovou křtitelnici. Ve výklencích ve zdi se nacházejí barokní sochy sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého. Varhany z roku 1861 byly vyměněny v roce 1953 za větší, které více vyhovovaly prostoru kostela. V roce 1945 jsou kostel a kostelní okna poničena výbuchem americké bomby, nová okna jsou vytvořena podle návrhů malíře Antonína Kloudy v roce 1988, skleněná výplň představuje strom rajský, strom života s ukřižovaným Kristem a monstranci[9] s eucharistií[10]. V roce 1991 byl upraven liturgický prostor a pořízen nový obětní oltář. Od roku 1856 je farním kostelem se samostatnou duchovní správou pro Podolí a Dvorce, do roku 1907 byl farním kostelem pro Braník a od roku 1964 je chráněnou kulturní památkou České republiky.

U kostela směrem na jihovýchod stojí na zděném přízemí barokní dřevěná zvonice ze 17. století, se šindelovou[11] střechou, na jejímž vrcholu stojí dřevěná lucerna s pozlaceným křížem. V památné zvonici visí historický zvon ulitý v roce 1482 ke cti Matky Boží a Všech svatých. V roce 1993 byly pořízeny dva nové zvony „Jan Nepomucký“ a „Michael“ (Augusta, 1996, s. 62, 140; Prošek, 2010, s. 48–49).

6. Bývalá soukromá hvězdárna

Součástí vily v ulici Na Zlatnici 187/16 je soukromá hvězdárna, kterou nechal přistavit amatérský astronom František Fischer. Hvězdárna fungovala od roku 1924 a její součástí byla knihovna se vzácnými tisky z oboru selenografie[12], které nelze najít ani v univerzitních knihovnách. František Fischer se zabýval mapováním povrchu Měsíce a pořizoval snímky komet, mlhovin a stálic, které byly velmi kvalitní. Pořádal v zahradě pozorování meteorů a pro mladé členy České astronomické společnosti pořádal kurz selenografie.

V roce 1937 označila redakce odborného časopisu Říše hvězd podolskou observatoř za nejlépe vybavenou a vedenou soukromou hvězdárnu v Československu. Po smrti nadšeného astronoma hvězdárna roku 1966 zanikla a technické vybavení věnovala rodina České astronomické společnosti, dalekohled vážící 800 kg posléze získala hvězdárna v pražských Ďáblicích, která dalekohled namontovala do západní kopule a stále ho využívá. Dalekohled vyrobila mnichovská firma Reinfelder a Hertel, průměr objektivu měl 190 mm, ohniskovou vzdálenost 3 000 mm a deseti okulárů, které umožňovaly 70 až 650násobné zvětšení. Bývalou observatoř dnes připomíná jen věž s otočnou kopulí o průměru 4,8 m (Prošek, 2010, s. 82).

7. Vila Evy Jiřičné

V ulici Lopatecká 225/11 byla v letech 1923–1924 postavena vila arch. Mendla a Šantrůčka. Ve vile žil Ing. arch. Josef Jiřičný, který pracoval v architektonických ateliérech Baťových závodů ve Zlíně. Podílel se na realizaci celé řady výstav, veletrhů a expozic doma i ve světě, např. na Výstavě Expo 1970 v Osace. Známějším obyvatelem vily je uznávaná česká architektka a designérka prof. Ing. arch. Eva Jiřičná, která od roku 1968 žije ve Velké Británii (Prošek, 2010, s. 98).

8. Koleje ČVUT v Podolí

Výstavba kolejí ČVUT začala nejprve výkupem pozemků soukromých majitelů v roce 1953. Projekt vytvořil Ing. Krása s kolektivem přímo na ČVUT pro 1 500 studentů, jejich vize byla postavit pro studenty kolektivní dům, ve stylu socialistického realismu „Sorely“[13], pro pozemek se rozhodli na okraji prvorepublikové vilové čtvrti u podolského hřbitova Na Klaudiánce. Tento záměr jim byl posléze vytýkán pro nesprávně zvolené místo, které bylo vklíněno do starého urbanistického celku v Podolí.

Už jen vstup do komplexu je impozantní, za vrátnicí je rozsáhlý dvůr s budovou menzy, v jejímž interiéru se nachází velký sál s původním okénkem bufetu. Vše je obrovské a hodně nadsazené, fasády objektu mají bohaté plastické dekorace s budovatelskou a národní tématikou. Systematicky jsou v komplexu seřazeny dvě řady po třech pětipodlažních domech podél osy. V areálu se nachází velký požární bazén.

Po otevření kolejí ČVUT měli studentky a studenti k dispozici velkou škálu služeb, které na ostatních kolejích v Praze nebyly k dispozici, např. dámské a pánské kadeřnictví, dámského a pánského krejčího, prádelnu, žehlírnu, kočárkárnu.

Koleje mají v současné době víceúčelová sportovní hřiště, která se využívají pro kolektivní míčové hry (tenis, nohejbal, házenou, volejbal, basketbal). Kolejní hřiště mají večerní osvětlení a studenti sportují na umělém povrchu (Prošek, 2010,
s. 99–100).

Koleje ČVUT v Podolí jsou od roku 2019 chráněnou kulturní památkou České republiky.

9. Vila Františka Langera

Je jednou z nejznámějších podolských vil, byla postavena ve 30. letech arch. Karlem Honzíkem na objednávku pro vojenského lékaře, spisovatele a dramatika Františka Langera, který se až po první světové válce věnoval literární a dramatické tvorbě. Nejprve přispíval do Lidových novin, ale záhy se stává autorem knih a divadelních her. Mezi jeho hosty pravidelně patřil spisovatel Karel Čapek, který se obvykle každý pátek setkával ve vile s dalšími osobnostmi intelektuálního zaměření, k pravidelným debatám nad politickým a kulturním děním.

Vila byla navržena ve funkcionalistickém[14] stylu na svažitém pozemku. Průčelí vily má do ulice jednoduchou fasádu s pásovými okny, která do interiéru přivádí dostatek světla. Dominantou budovy je zábradlí na terase v prvním patře. Zahrada je nepřístupná, ale bylo zde vysázeno skoro 40 stromů, s jejichž výsadbou pomáhal sám Karel Čapek. Vila Františka Langera je od roku 2002 památkově chráněnou vilou, která náleží ke stavebním památkám meziválečné avantgardní architektury (Prošek, 2010, s. 94–95).

10. Areál České televize

Areál České televize se nachází v lokalitě Kavčí hory, na větší části území Podolí. V roce 1962 byla zahájena výstavba Televizního střediska Kavčí hory podle projektu Ing. arch. Jiřího Holého, ale omezená plocha pozemku, která byla přidělená, vedla architekta k monoblokovému[15] uspořádání budov, které se nacházejí na malém prostoru.

První etapa výstavby byla dokončena a předána v roce 1970, další výstavby průběžně probíhaly do konce 70. let. Areál na Kavčích horách byl zprovozněn v lednu 1979. Hlavní prioritou při výstavbě televizního střediska byla výrobní a provozní soběstačnost ČST Praha, nezávislost na výrobě programů a nezávislost o péči veškeré techniky. Z bezpečnostních a technických důvodu byla dostavěna v roce 1983 požární stanice a v roce 1987 chladící centrála.

Dominantou areálu je úzká budova studií a televizní techniky, v jejich blízkém okolí se nachází několik vysílacích satelitů, které zajišťují příjem a šíření signálu České televize. Česká televize využívá osvětové a benefiční pořady, v rámci, kterých podporuje charitativní projekty, a je spoluzakladatelem neziskové organizace Člověk v tísni.

V Kodexu ČT se Česká televize zavázala vysílat a vytvářet vzdělávací pořady určené pro širokou věkovou skupinu. Spolupracuje se základními, středními a vysokými školami při poskytování pracovních a metodických listů, které doplňují audiovizuální ukázky televizních pořadů. Projekt ČT start byl organizován pro vysokoškolské studenty. Na webových stránkách byl v dubnu 2020 zahájen provoz vzdělávacího portálu ČT edu (Prošek, 2010, s. 87–89; Česká televize, 1999a,b).

11. Vila Zdeňka Buriana

Mezi další známé rezidenty Podolí musíme zařadit i malíře a ilustrátora Zdeňka Buriana. Zdeněk Burian vytvořil ilustrace do knih pro mnoho známých autorů, např. Julese Verna, Karla Maye, Jaroslava Foglara, Eduarda Štorcha. Jeho vyobrazení prehistorických zvířat a života v pravěku jsou tak reálná, že i v dnešní době uchvátí jeho malby svojí precizností, která dokonale vystihuje hrdiny, prostředí a ducha příběhu.

Ve vile Nad Kolonií 724/7 našel Burian brzy azyl, jako velký ctitel přírody se v malé zahrádce cítil příjemně a do nedalekého Krčského lesa to měl jen kousek. Nechal přistavit prostorný ateliér s vrchním severním světlem, v kterém vznikala impozantní díla, která ovlivnila několik generací, v prostředí knihovny s řadou odborných knih a u rázovitého krbu. Burian se v roce 1935 začíná prosazovat jako skvělý ilustrátor dobrodružných knih, byl nadaný skvělou fantazií, precizní a pokorný před vědeckými fakty, byl také znám svojí velikou pečlivostí, která vedla až k pedantskému přístupu ve tvorbě.

Burian se v Praze objevuje jako čtrnáctiletý student, který byl přijat na Akademii umění rovnou do druhého ročníku. V roce 1935 se u nakladatelů Toužimský a Moravec seznamuje s paleontologem prof. Josefem Augustou, který si přeje ukázat nádhernou a bohatou historii naší planety, takovým způsobem, aby jí pochopili i laici. Jejich společná spolupráce začíná po druhé světové válce, na paleontologických rekonstrukcích ztvárněných do výtvarného obrazu. Počátky tvorby jednotlivých děl nebyly jednoduché, nejprve museli odvodit tvar vyhynulého živočicha a pro jeho kostru, která byla zachycena na fotografiích, museli vhodně zvolit povrch kůže, umístit tvora do reálného prostředí a vyvarovat se vědeckých nepřesností. Jejich vzájemné diskuse nebyly nikdy u konce, než si byli jistí svým výtvorem na sto procent. Toto dokonalé spojení přineslo jejich tvůrcům světovou proslulost (Augusta, 1996, s. 159–160; Prošek, 2010, s. 104).

Burian společně s Augustou inspirovali režiséra Karla Zemana při natáčení filmu Cesta do pravěku, ale i po své smrti svojí tvorbou inspirují další generace režisérů a tvůrců filmů, např. Stevena Spielberga při natáčení Jurského parku.

12. Podolský dvůr

V ulici Jeremenkova 411/9 se nachází Podolský dvůr, někdy je uváděn jako Dům Ve dvoře. Jedná se o jediný dvůr, který je dochovaný z původní usedlosti z osady Dvorce. V historické zástavbě stál dvůr až v zadní části dvorce, u kterého byl prudký svah se sady a vinicemi. Budova se zachovala po demolici přilehlých budov roku 1966. Jedná se o obytné stavení s novobarokní fasádou z konce 18. století. Objekt je čtyřpodlažní, s podkrovím a hambalkovým krovem[16].

Fasáda činžovního domu má bohatou štukovou výzdobu v meziokenních částech, velké iónské hlavice[17] ve vysokém řádu, fasáda je ukončená štítem, v jehož středu jsou kruhové hodiny zdobené kamennými vázami s plody. Na západní části domu jsou vidět z ulice dekorativní litinové konzoly. Dům Ve dvoře je památkově chráněn od roku 1964 (Augusta, 1996, s. 63; Prošek, 2010, s. 67).

13. Ředitelská vila Podolské cementárny

Vila s patrným vlivem industriální architektury byla postavena mezi léty 1871–1897 pro ředitele Podolské cementárny, garáž byla postavena později v roce 1932. Patrová budova s podkrovím má členitý půdorys, na severní straně se nachází dvoupatrová věžička. Na průčelí domu jsou z pohledu ulice vidět prvky ze sliveneckého mramoru, v omítce jsou provedeny lizény[18] u ostatních průčelí. Hodnotu vily zvyšují architektonizované opěrné zdi zahradních teras. Dochovaly se i původní klenby, schodiště se zábradlím a několik repasovaných dveří. Urbanistická zástavba vily s areálem cementárny zanikla jejím zbořením, ale její historická součást trvá a jedná se o cennou historickou stopu podolské zástavby 2. pol. 19. století (Augusta, 1996, s. 78; Prošek, 2010, s. 65–66).

Československé keramické závody po zániku cementárny vilu prodaly v roce 1950 Ústřednímu národnímu výboru hl. m. Prahy, který v letech 1950–1951 interiér vily přeměnil pro potřeby mateřské školy. Další stavební úpravy proběhly v roce 1996 pro česko-britskou školu. Městská část Praha 4 objekt vlastnila do roku 2014. Nový vlastník požadoval demolici objektu, v roce 2016 vila získala status významné památky v Podolí. Ministerstvo kultury rozhodlo, že vila „je architektonicky i urbanisticky vysoce kvalitním dokladem reprezentativního rodinného bydlení ředitele průmyslového areálu v období 2. pol. 19. století, zároveň dokládá stylovou pestrost architektonických proudů své doby“[19] (Portál Integrovaného …, 2022a).

14. Plavecký stadion Podolí

Na místě, kde byl postaven plavecký stadion, dříve stála velká Podolská cementárna, v jejímž lomu se těžil cement a vyrábělo se zde hydraulické vápno. Cementárnu nechal v letech 1870–1871 postavit podnikatel Ferdinand Barta. Podnik byl v roce 1950 zlikvidován, ale vila ředitele Podolské cementárny byla zachována.

Výstavba bazénu započala v roce 1959 na základě projektu arch. Richarda Podzemného, do provozu byl uveden v roce 1965. Stavba plaveckého stadiónu reprezentuje novou, poválečnou architekturu. Stavba navazuje na stráň a údolí s řekou, a za její dostavbu bylo zaplaceno 48 miliónů korun. Velice zajímavý je tvar stavby, který má vzhled vlny. Zadní část budovy, která má parabolické zaklenutí, je architektonicky vyřešena jako venkovní tribuna až pro 5 000 diváků.

Plavecký bazén má vnitřní a venkovní bazén s délkou 50 m a skokanskou věží, vyhřívaný venkovní bazén s délkou 33 m, který zůstává v provozu i v zimě. Oba velké bazény mají osm drah a rozměrově by vyhovovaly při pořádání olympijských her, o kterých Praha v minulosti uvažovala. V areálu se nachází také dětské brouzdaliště s vodními prvky a velký tobogán. V objektu bazénu se nacházejí dámské a pánské sauny, rehabilitační služby, fitness centrum a masáže.

Plavecký areál je od poloviny 80. let spojen potrubím s Českou televizí na Kavčích horách, kde využívají studenou vodu k chlazení studií a teplou vodu vrací zpět do areálu na ohřívání bazénů (Augusta, 1996, s. 63; Prošek, 2010, s. 65).

Při návštěvě Prahy v roce 1991 zamířila tajně britská princezna Diana na plavecký stadión se vykoupat. Skočila do vnitřního bazénu, kde zrovna probíhal trénink sportovců, až po delší době někdo zpozoroval neznámou sportovkyni, ale než trenérka stačila vykázat princeznu Dianu z bazénu, zasáhla její ochranka. Od roku 2020 je areál památkově chráněn.

15. Podolský profil

Přírodní památka Podolský profil se nachází v oblasti nad plaveckým stadionem v Podolí, jedná se o plochu ve tvaru podkovy, která sousedí s ulicí Nad Cementárnou a Na Kavčích horách. Území je v nadmořské výšce od 200-250 m n. m. o celkové výměře 2,75 ha. Podolský profil podle geologického členění přísluší do Barrandienu, který je součástí Českého masivu, jedná se o bývalý stěnový lom, který odkryl sedimenty z období prvohor, na kterém se nachází naleziště zkamenělin (např. mlžů, trilobitů, plžů a hlavonožců), které jsou mezinárodně významné. Tato lokalita není zajímavá jen z geologického hlediska a z hlediska výskytu teplomilné skalní vegetace (např. ovsík vyvýšený, skalník celokrajný, trýzel škardolistý), ale také funguje jako útočiště pro několik druhů ptactva a velké množství vzácných druhů hmyzu, z ptactva se zde vyskytuje krahujec obecný, ťuhýk obecný, žluna zelená, slavík obecný. V lokalitě bylo určeno 491 druhů motýlů, 19 druhů mandelinek, 42 druhů nosatců. V horní části podolského profilu našli svůj úkryt ježci a ropuchy.

Výstavba areálu České televize svým způsobem pomohla zachránit Podolský profil, když z bezpečnostních důvodů byly v okolí České televize zakázány další stavby.

Podolský profil vytvořil jedinečný krajinný ráz této lokality a jeho cílem je podpora živých organismů vázaných na danou lokalitu, proto je od roku 1988 přírodní památkou (Prošek, 2010, s. 90, 92).

16. Podolská vodárna

Další podolskou dominantou je novoklasicistní Podolská vodárna, dříve Městské vodárny a filtrační stanice. První část dnešní nové podolské vodárny byla postavena ve 20. letech na místě staré vodárny ze sklonku minulého století. Stará vodárna nepatřila městu Praha, ani Podolí, vodárnu si nechaly vystavět v 80. letech 19. století Královské Vinohrady, které jsou samostatným městem, a proto Pražanům byly Královské Vinohrady trnem v oku a připravovali jim nejednu schválnost. Pražané kolem roku 1880 stanovili, že zastaví dodávku pitné vody na Královské Vinohrady, a tak je přinutí ke kapitulaci a k připojení k Novému Městu. Na rozhodnutí však Královské Vinohrady odpověděly výstavbou vlastní vodárny v Podolí a vinohradské vodárenské věže.

Nedostatek pitné vody přivádí pražskou obec k myšlence výstavby nové vodárny v Podolí. Stavba impozantní vodárenské budovy byla provedena v letech 1879–1958, podle projektu arch. Antonína Engela pražskou stavební firmou Nekvasil, strojní zařízení bylo dodáno firmou Kress. V té době patřila budova k největším stavbám v ČSR. Ve vodárně byla vltavská voda upravována podle francouzské technologie Puech-Chabal, pomocí filtrací přes hrubocezy s maximálním výkonem 35 až 40 000 m³ za 24 hodin.

Vodárna se dočkala několika rekonstrukcí, v roce 1932 byla před filtrací zařazena chemická úprava surové vltavské vody koagulací síranem hlinitým (výkon stoupl na 55 až 60 000 m³ za 24 hodin), dále v roce 1942 došlo k přestavbě filtrů na dva rychlofiltry systému Wabag a v letech 1946–1950 se pak uskutečnila přestavba všech filtrů na rychlofiltry. Výkon se tím zvýšil na 90 000 m³za 24 hodin.

V následujících letech 1952–1969 byla vybudována druhá část podolské vodárny a původní provozy rekonstruovány. Nová úpravna vody tak od roku 1969 získala výkon 190 000 m³ za 24 hodin. Chemická koagulace se prováděla chloridem železitým nebo síranem hlinitým, na devíti čiřičích typu Biner-Bělský, metodou zvanou „vznášejícího se kalového mraku“. Ve vodárně se mísí vltavská voda s vodou přiváděnou ze Želivky a s vodou z Káraného.

V 90. letech prošla vodárna rekonstrukcí, na pravé části starší budovy byl ponechán kohoutek, který dříve nabízel ochutnání vyprodukované vody. Od povodní roku 2002 sloužila vodárna jako záložní zdroj pro případ výpadku úpraven Želivka anebo Káraný. V roce 1997 se do areálu stěhuje Muzeum pražského vodárenství, které se otevírá široké veřejnosti ve dnech otevřených dveří na jaře, kdy probíhá „Světový den vody“, a na podzim v rámci „Dny evropského dědictví“. Světový den vody byl Organizací spojených národů určen od roku 1993 na 22. března a Den evropského dědictví je společná aktivita Rady Evropy a Evropské komise, která se koná každoročně v září.

Další rekonstrukce vodárny probíhala v roce 2020, kdy byly stávající pískové filtrace doplněny o filtraci s aktivním uhlím, která umožňuje odstranit zbytkové organické látky z vody. Ze záložního zdroje se 18. června 2021 stal plnohodnotný zdroj upravené vody do vodovodní sítě.

Jižní budova má 45 m vysokou vodárenskou věž, jejíž průčelí věže zdobí vysoké pískovcové sochy, které představují alegorii řeky Vltavy a deset významných pravých a levých přítoků (Vydra, Otava, Malše, Šumavská Blatnice, Lužnice, Nežárka, Berounka, Želivka, Sázava, Vlašimská Blanice). Většina cizinců je přesvědčena, že se jedná o budovu senátu. Zajímavostí vodárny byla kromě chemické kontroly i biologická kontrola, kterou zajišťovalo několik pstruhů v bazénech (Augusta, 1996, s. 93; Prošek, 2010, s. 57–61).

Podolská vodárna je od roku 1964 chráněnou kulturní památkou České republiky.

Vysvětlivky:

[1] Císařská louka.

[2] Druh vápna používaný pro výrobu vápenné malty, hydraulicita je schopnost vápna tvrdnout pod vodou.

[3] Nejvíce používaný druh cementu při výrobě betonu a malty.

[4] Valbová střecha má šikmé střešní roviny – valby.

[5] Fasáda je omítnutá, klade důraz na symetrii a geometrii, štíty jsou trojúhelníkové.

[6] Mansarda je obytný prostor či malý byt v podkroví.

[7] V architektuře jednolodní stavba nebo chrámová loď označuje daný prostor v kostele mezi vstupem a kněžištěm pro shromáždění věřících.

[8] Hřebínková klenba má své hrany klenby zvýrazněné v omítce.

[9] Ozdobná schránka na noze, která je určena na vystavování a uctívání hostie, je zhotovená z ušlechtilých kovů, nejčastěji z pozlaceného stříbra.

[10] Křesťanský obřad, kterým se připomíná Poslední večeře Ježíše Krista před jeho ukřižováním. Podstatou obřadu je rituální konzumace chlebu a vína, ve kterých jsou dle víry křesťanů přítomny tělo a krev Krista.

[11] Šindel je dřevěná destička břitovitého tvaru, která se skládá do sebe.

[12] Selenografie je obor, který se zabývá mapováním měsíce.

[13] Socialistický realismus, označení uměleckého směru.

[14] Budovy jsou velmi strohé a jednoduchého tvaru, na jejich výstavbu se používá železo, beton a šarlatové cihly.

[15] Konstrukční jednotka, která představuje uzavřený celek.

[16] Hambalek, s typickým tvarem rovnostranného trojúhelníku, je charakteristickým prvkem středověkých krovů.

[17] Iónský sloh vzniká ve starověkém Řecku, iónské sloupy jsou štíhlejší, vyšší a v horní části jsou zakončené hlavicí.

[18] Plochý svislý architektonický článek vystupující ze stěny obvykle obdélníkového průřezu. Lizény se využívaly v románském období jako poměrně běžný ozdobný prvek, kterým byly členěny fasády především cihlových staveb.

[19] Rozhodnutí Ministerstva kultury zn. MK 27756/2016 OPP, MK-S 998/2015 OPP ze dne 14.6.2016, vedené u Národního památkového ústavu pod č.j.: NPU-310/23947/2017.

Děkujeme, že jste si našli čas na moji naučnou stezku a doufáme, že se Vám líbila. Zde si můžete ověřit Vaše čerstvě nabyté vědomosti pomocí kvízu.

Vědomostní kvíz

Použité zdroje:

MONOTEMATICKÉ PUBLIKACE

AUGUSTA, Pavel, ed. a BAJCURA, Lubomír, ed. Kniha o Praze 4: Nusle, Michle, Krč, Podolí, Braník. 2. vyd. Praha: MILPO, 1998. 182 s., obr. příl. ISBN 80-86098-03-6

POCHE, Emanuel. Prahou krok za krokem: Uměleckohist. průvodce městem. 2. vyd., přeprac. a rozš. Praha, 1985. 469 s. ISBN nedohledáno

PROŠEK, Václav. Pražské Podolí: místopisně-historický průvodce : s historií Antikvariátu Prošek. Vydání 2. Praha: Antikvariát Prošek. ISBN 978-80-902095-6-5.

ELEKTRONICKÉ ZDROJE

Microsoft Forms. Microsoft Forms – Easily create surveys, quizzes, and polls. [online]. Copyright © 2022 [cit. 06.03.2022]. Dostupné z: https://forms.office.com/pages/responsepage.aspx?id=DQSIkWdsW0yxEjajBLZtrQAAAAAAAAAAAAN__kmzpnVUREhETVU0UUowQ1I1TlpOMFVQU1A3RjJVQy4u

Portál Integrovaného informačního systému památkové péče [online]. Copyright © 2022a Národní památkový ústav [cit. 30.01.2022]. Dostupné z: https://iispp.npu.cz/mis_public/documentDetail.htm?id=1291130

Ředitelská vila Podolské cementárny – Památkový Katalog. Památkový Katalog [online]. Copyright © 2022 [cit. 30.01.2022]. Dostupné z: https://pamatkovykatalog.cz/reditelska-vila-podolske-cementarny-2307306

ZDROJE OBRÁZKŮ

Obrázek 3: Elektroinženýrská činnost – azep.cz [online]. 2020 [cit. 26.02.2022]. Dostupné z: https://www.azep.cz/wp-content/uploads/2020/04/upmd.jpg

Obrázek 4: WOLF, Martin. Commons.wikimedia.org: prof. MUDr. Rudolf Jedlička [online]. 22.01.2015 [cit. 28.01.2022]. Dostupné pod licencí Public domain z: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b9/MUDr._Rudolf_Jedli%C4%8Dka.jpg

Obrázek 6: SOBEK, David. Commons.wikimedia.org: Předměstský dům [online]. 15.05.2016 [cit. 28.01.2022]. Dostupné pod licencí Creative Commons z: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/0e/Barokni_predmestsky_dum_Praha_-_Podoli.jpg

Obrázek 7: ŠJŮ. Commons.wikimedia.org: Katovna [online]. 19.04.2014 [cit. 12.02.2022]. Dostupné pod licencí Creative Commons z: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/27/Podol%C3%AD%2C_Pod_Vy%C5%A1ehradem_3.jpg

Obrázek 8: VITVIT. Commons.wikimedia.org: Kostel sv. Michaela Archanděla [online]. 14.05.2021 [cit. 12.02.2022]. Dostupné pod licencí Creative Commons z: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/89/Podol%C3%AD_kostel_sv._Michaela_archand%C4%9Bla_2.jpg

Obrázek 9: BĚLKA, Michal. Commons.wikimedia.org: Bývalá soukromá hvězdárna [online]. 25.04.2019 [cit. 12.02.2022]. Dostupné pod licencí Creative Commons z: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/84/Hv%C4%9Bzd%C3%A1rna_Franti%C5%A1ka_Fischera_v_Praze-Podol%C3%AD_%282019%29.jpg

Obrázek 10: archiweb.cz [online]. Copyright © 2022 [cit. 12.02.2022]. Dostupné z: https://cdn.archmedia.eu/cache/images/news/gallery/picture_16792_2.jpg-1600×1200-antoni-n-mendl-modernista-mezi-historiky-historik-mezi-modernisty.jpg?algorithm=1&mtime=1631179569

Obrázek 13: ŽVÁČEK, Ondřej. Commons.wikimedia.org: Areál České televize [online]. 14.01.2008 [cit. 13.02.2022]. Dostupné pod licencí Creative Commons z: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/4e/%C4%8Cesk%C3%A1_televize.jpg

Obrázek 14: AUTOR NEUVEDEN. zdenekburian.websnadno.cz/: Vila Zdeňka Buriana [online]. 2022 [cit. 13.02.2022]. Dostupné z: http://www.zdenekburian.websnadno.cz/fotogalerie/33/originaly/Podoli.jpg

Obrázek 16: ŠJŮ. Commons.wikimedia.org: Podolský dvůr [online]. 05.10.2012 [cit. 13.02.2022]. Dostupné pod licencí Creative Commons z: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/cd/Podol%C3%AD%2C_Jeremenkova_9%2C_Ve_dvo%C5%99e_%2801%29.jpg

Obrázek 17: ŠJŮ. Commons.wikimedia.org: Ředitelská vila Podolské cementárny [online]. 09.11.2008 [cit. 13.02.2022]. Dostupné pod licencí Creative Commons z: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/16/Podolsk%C3%A1_54.jpg

Obrázek 18: CHURAVÝ, Mojmír. Commons.wikimedia.org: Cementárna v Podolí kolem roku 1920 [online]. 05.06.2021 [cit. 28.01.2022]. Dostupné pod licencí Public domain z: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/9d/Podolska_Cementarna_cca_1920.jpg

Obrázek 19: CHMEE2. Commons.wikimedia.org: Plavecký stadion [online]. 03.04.2011 [cit. 28.01.2022]. Dostupné pod licencí Creative Commons z: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/03/Swimming_pool_Prague-Podoli_%284%29.JPG

Obrázek 20: BENDL, Jan. Commons.wikimedia.org: Podolský profil [online]. 07.11.2011 [cit. 13.02.2022]. Dostupné pod licencí Creative Commons z: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/79/Podolsky_profil_fall_2011_Jan_Bendl_2.jpg

Obrázek 21: SOBEK, David. Commons.wikimedia.org: Podolská vodárna [online]. 15.05.2016 [cit. 13.02.2022]. Dostupné pod licencí Creative Commons z: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/50/Podolska_vodarna_Praha_-_Podoli.jpg

Podolská stezka